Ukázka

“Co blbnou?” vzteká se. Kolona se zastavila uprostřed ulice. Nečetní chodci se po nich dívají bez zájmu a drží se kraje ulice. Chrání se před srbskými odstřelovači. Tady je nebezpečno.

Zastavili jsme i my. Něco se děje. Něco není v pořádku...

Zadní dvířka transportéru se otevřela. Je jim horko. Nebojí se. Po nich se nestřílí. Ale zastavili na nevhodném místě. Cítím se stísněně. Tady jsme neměli zůstat stát.

Několik legionářů se hlasitě baví a pozoruje lidi na ulici. Jim je hej, když se mohou smát v tomhle vedru! Jsou mladí, vyvádějí. Vidím, jak se jeden otočiil a odkudsi hodil na ulici velkou konzervu. Strnul jsem. Hodit jídlo jen tak! Cítím hlad a stud zároveň. Pochopil jsem hru. Říká se jí “psům pár kostí”. Ale nad vším převažuje mnohem významnější problémm. V hlavě mi buší na poplach. Čím dál víc. Tady jsme na ráně. Točím se jako šelma v kleci.

“Cvok. Láká je na odstřelovače,” slyším rozčilený Semirův hlas. Také cítí nebezpečí. V hlavě mi hučí. Vyskočit z auta, nebo zůstat sedět? Kdyby se konečně rozjeli! Sleduji reakci lidí na chodníku. Několik jich zůstalo stát a jako přimrazení zírají planoucíma očima na kutálející se kov. Dále vše probíhá jako ve zpomaleném filmu. Několik chodců se s očima přikovanýma ke konzervě vrhá na ulici. Jako první dorazila stará žena, která vypadala, jako by nemohla chodit, padla na kolena a objala konzervu oběma rukama. Přiskočili další dva a pokoušejí se jí konzervu vyrvat z rukou. Posměšný smích unproforáků prořezává vzduch. Vylétla další konzerva a další, každá provázená jekotem a veselím... Na cestě před námi se už plazí a křičí desítka lidí a zápasí o jídlo. Jeden náš voják stojí stranou a všechno zamračeně pozoruje. Legionáři se posmívají i jemu. Nabízejí mu konzervu. Voják si odplivne a jde dál svou cestou. Legionáři jen pokrčili rameny a vyhlédli si jinou oběť.

Hezká mladá žena s krátkými černými vlasy ve světlemodré blůze nechytla žádnou konzervu. Klečí před vozidlem a se sepnutýma rukama prosí o další. Něco povídá a zpocený rozesmátý unproforák drží v rukou konzervu a naznačuje jí, aby si rozepnula blůzu a ukázala prsa. Vidím, jak to Semir všechno sleduje se sevřenými rty. Ponížení a bezmoc. Jedni nás zabíjejí, druzí se nám posmívají. Všem. Posmívají se našemu hladu. Žena chvíli váhá a pak se začíná rozepínat. Vypadalo to, jako by se zastavil čas. Legionáři zírali na ženu, lidé se váleli na rozpáleném asfaltu, slunce pražilo...

Legionář ukázal dívce konzervu hrášku. Chvěla se a rozepínala se. Nedívala se vlevo ani vpravo. Věděl jsem, že jí v hlavě buší na poplach. Odstřelovač, odstřelovač, odstřelovač... Každý tep srdce jí to opakoval. Stejně jako nám. Došla k třetímu knoflíčku, kdy jí unproforák hodil konzervu. Sehnula se a honem po ní vztáhla ruku. Vtom se to stalo. Jako ve zpomaleném filmu. Konzerva hlučně dopadla na asfalt a okamžitě se přestala kutálet. Rozprskla se vmžiku jako meloun. Ženina ruka sebou škubla zpět jako opařená a pak jí obě ruce klesly podél těla a padla na asfalt tváří k vozidlu. Zvuk výstřel dolehl o něco později, roztříštěný a přízračný.

Následovaly další výstřely.

“Honem ven!” slyším Semira a otvírám dvířka. Nemusí mi to říkat. Pohybuji se automaticky. Několika skoky jsem v bezpečí na chodníku. Vrhám se na zem vedle muže, který už leží. Částečně jsme chráněni budovou. (strana 182 – 184)